ÚDOLNÍ - NEVERENDING STORY ?

Počátky existence souboru, z něhož se vyvinula dnešní kapela Údolní, jsou překvapivě starého data. Je třeba se vrátit do parného letního dne roku 1989, kdy se u jednoho z kiosků na brněnské přehradě sešla parta známých z gymnázia, nyní novopečených vysokoškoláků se spoustou času, energie a ideálů. Kateřina Kovaříková (ex Něco, co hýbe ušima) tehdy přemluvila k účasti na svém projektu dva bývalé spolužáky. Pověřila Jana Konečného, aby oprášil elektrickou kytaru, a Davida Jalového (s kytarovými a trochu i tvůrčími zkušenostmi z Otázky času), aby se naučil hrát na baskytaru. Zhruba ve stejné době začal snít svůj sen o kapele Katčin spolužák z fakulty Lubomír Kajzr Křivan. S budoucím saxofonistou Pavlem Prsákem Hanáčkem a několika dalšími známými tvořili tedy druhé jádro nově se vytvářejícího souboru. Po několika setkáních ve zkušebně v „domečku“ na Helceletově se ukázalo, že podstatná část dívčí kapely Věc názoru, která zde zkoušela už nějakou dobu, bude také ochotna spolupracovat. Někteří záhy odpadli, a tak první sestava s názvem Mnoho povyku pro nic a Katčiným repertoárem vypadala asi takto:

Katka Kovaříková - zpěv, klávesy
Lea Svitačová - el.kytara, zpěv
Kamila Křížová - el.kytara, zpěv
Míša Hradecká - klávesy
Pavel Hanáček- saxofon
Luboš Křivan - bicí
David Jalový - baskytara

V tomto složení odehrál Povyk v letech 1989 - 90 asi patnáct koncertů, ty nejvýznamnější pod ochrannými křídly Vášových Z kopce. Na podzim roku 1990 se podařilo překonat krizi v kapele jen za cenu „personálního zemětřesení“. Děvčata Povyk opustila a své představy realizovala jinde (Věc názoru, Lulla lounge). Pánové jakoby začínali od nuly. Během jara 1991 doslova prosvištělo kolem zbylých členů několik kytaristů - historky na toto téma ještě dnes zaručeně rozjasní tváře nezasvěcených. Asi osmým v pořadí byl Jiří Lukášek. Přestože svým hudebním vkusem se pohyboval ve zcela jiných dimenzích, vzal téměř hotový nový program za svůj a leccos k němu přidal: aranžérskou invenci, báječnou kytaru, image „frontmana“. Kapela s novým názvem Jitrnice z lásky sehrála několik koncertů slušně hlučné a zemité hudby tak trochu ve stylu Tří sester, ale nakonec ani tohle nebyl kabát na více než jednu sezonu, takže se o sestavě není ani řeč, ale dá se snadno odvodit

Příchodem Petra „Paříka“ Pařila se změnilo hodně a na hodně dlouho. Petr se stal motorem kapely v oblasti tvorby i v manažerské práci. Za jeho působení v letech 1992 - 97 se Údolní 10 (název odvozený z adresy jedné z prvních zkušeben) dopracovala k jasnému názoru, stylové jednotě a originalitě. Paříkův zpěv, ve většině skladeb plynule přecházející do recitace a zpět, melancholické a často temně depresivní texty dotvářel doprovod jasně zvukově definované kytary a upozaděné rytmické sekce.Nad tím vším občas prořízly vzduch dvou až třítonové promyšlené sekvence Prsákova saxofonu. Pro odlehčení závěrů koncertů, ale i z čisté radosti z radosti kamarádů v publiku kapela ledacos přidávala: tu ústřední melodii z kultovních Profesionálů, tu beatlesovské vypalovačky Come together nebo Don´t let me down, jednou dokonce pár úvodních taktů Gershwinovy Sumertime, vždy pak zhudebněnou pohádku J. Lady Tralala pupupu. Výběr toho nejlepšího, co znělo z pódia brněnské „Leitnerky“ během pětileté paříkovské éry, koluje v omezeném množství na samizdatovém CD mezi příznivci bývalé Údolní 10. Poslední koncert v březnu 1997 zastihl kapelu v dobré formě, a tak se na ni zřejmě nebude vzpomínat ve zlém. Sestava s největší pravděpodobností tedy spíš na 100% byla následující:

Petr Pařil - zpěv, kytara
Pavel Hanáček- saxofon
Luboš Křivan - bicí
David Jalový - baskytara

Po Paříkově odchodu do nově budovaného souboru Aspen přišel čas návratů ke kořenům. Vrátila se se zakládající členka Povyku Lea Svitačová (dnes Kupčíková) a postupně popouštěla uzdu své fantazie natolik, až se vyšvihla do sedla skupiny, kterou se ji s nemalou podporou Davida dařilo kočírovat až k natočení 2 cd a řadě skvělých koncertů Kruh, zdálo by se že uzavřel ....

( 5.žalm kniha Davidova )

 

Jenže nikdy neříkej nikdy anebo jen někdy, protože absolutního toho asi moc nebude, alespoň číslo 4, které určovalo vždy počet členů skupiny ÚDOLNÍbeat se najednou chová relativně volnomyšlenkářsky a ať děláte co děláte vždy vám vyjde 5.

to, že 4=5 a kva je teď kvi ( ?????? ) bylo jakoby řízeno Velkým režisérem, ať už je to kdokoli
... jak se říká: " ... podporovat slabší soc.vrstvy lze za podmíky, že k nim nepatříte !!!" a jak je patrno z obč.povolání členů : montér bajpásů, vynálezce nových rostlin.druhů, tandem pedagogických mučedníků, skupina ÚDOLNÍ se čas od času proměňuje v dojnou krávu a vystupuje na různých dobročinných akcích s konkrétním či mlhavým zaměřením. jedním takovým byl koncert, jehož výtěžek měl a snad i byl určen domovu sv.Alžběty, který pomáhá svobodným matkám v tíživé životní situaci, ať už jsou po výkonu trestu, nebo oběti domácího násilí či alkoholičky a narkomanky. tam si při zvukové zkoušce všimli mladé dívky, která si s kapelou nesměle zkoušela hrát na hřebínek. všechny je to zaujali natolik, že se snažili zjistit jaký osud zavál tuto mladou muzikální dívku sem,mezi drsné chovankyně. od ošetřovatelky zjistili, že do domova 2x týdně dochází vést dobrovolný kroužek tradič.japonského zpěvu - ginei. slovo dalo slovo, z hřebínku se vyklubal klarinet a saxofon a vize nové etapy skupiny ÚDOLNÍ byla na světě. netrvalo dlouho a k Prsákovu, z pozice sólisty vyčerpanému a churavějícímu tónu přibyl zdravý, plný energie a nových dobrodruštví Janiččin tón a dohromady tak vytvořili vedle Leina zpěvu a antibeatové kytarové hry jeden z charakteristických poznávacích znaků skupiny a to polymorfní mikrotonovou harmonii. společně takto již natočili i nejnovější cd/singl Belmond a připravují novou férickou podobu své koncertní show ...

( zdroje: kakofon. občasník KAKOPHONE, Psychedelic Citizen for Future, UnderBeat a Vanilin Vojtanov Review)